Z posilovny na hrazdu

Poslední dobou mě to hodně štvalo v posilovně. Ti lidi, hudba, pořád nasraný trenér, který nikdy neporadí krom svým "oblíbencům". Ke všemu jsem dostal nechuť platit každý měsíc pětikolo za vstup. Já vím, někdo řekne, že platí i klidně dvakrát třikrát tolik, ale já jsem došel do bodu, kdy jsem si řekl: ne, nebudu tu platit za něco, co vlastně můžu dělat zadarmo, na čerstvým vzduchu a budu svobodný ve svém jednání.

Ani mi tolik nejde o ty peníze nebo lidi. Jsem komunikativní tvor a v posilovně jsem si našel hodně přátel. Nejde mi ani o peníze, nejsem na tom tak špatně, že bych neměl na vstupné.  Ale úplně o něco jinýho. O ten pokřivený pohled, že nejde posilovat bez posilky, kde jsou železa, lavice a stroje.

Prostě jsem tomu řekl: ne.

Nevím, kdo to řekl, ale prý se slovíčkem ne začínají volby. A moje jasná volba byla hrazda, shyby a cvičení s vlastní tělesnou hmotností.

Postavil jsem si na dvorku takovou opičí dráhu, kde se dá krásně shybovat. Vedle toho parcelu na klikování, dělání sedlehů a dřepování. Taky jsem vyhrabal staré jednoručky (každá 20Kg), které jsem si pořídil při mých patnáctinách a rezavou lavici. Víc nepotřevuji zatím. Až bude mrznout, stáhnu se do sklepa.

Jestli to někoho baví v posilovně a našel se tam, tak mu grataluji. Není nic lepšího, než naleznout svoji cestu (ohledně cílu tu teď nejde, posilování má být vyšší cesta k osobnímu rozvoji - ale to už tu pletu zase moje pseudonázory). Makání v posilovně mě naučilo, že tvrdá práce, neflákání, vytrvalost a překračování prahu bolesti z vás dokáže udělat člověka, který se jen tak nečeho nezalekne. A teď nemyslím soupeře v pěstním souboji na diskotéce. Ale prostě si říct: zmáknu to, vytrvám, vydržím a to je hodně důležité do života. Kdo nikdy v posilovně nebyl, to nedokáže pochopit a ocenit to.

Já jsem s posilkou skončil. Možná se tam jednou vrátím za několik let. Nebo taky ne.

Teď je tu jenom hrazda a já.